Také máte pocit, že se krásy našeho dětství postupně vytrácejí v moderním světě?
Pamatujete si, jak nám babičky, maminky a tatínci vyprávěly pohádky, které jim vyprávěli zase jejich rodiče?
Karkulka, Perníková chaloupka, Smolíček pacholíček, tu o řepě a mnoho dalších, krásných, pohádek...
Hltali jsme každé slovo!
Pojďte se vrátit v čase a udělat si chvilku čtením pohádek a povídáním si o nich dětmi.
Která je vaše srdcová?
Můžete si s dětmi přečíst naše verze těch nejoblíbenějších tradičních pohádek.
TIP: Zapojte děti a nechte je doříkávat. Slova velkými písmeny si snadno zapamatují a budou je rádi sami doplňovat do vět. S malými dětmi začněte jedním slovem a postupně přidávejte, dokud je to bude bavit :-).
O PERNÍKOVÉ CHALOUPCE
Na kraji …LESA... žili v malé chaloupce …JENÍČEK A MAŘENKA… s tatínkem a zlou macechou. Ta neměla děti ráda a chtěla, aby je tatínek odvedl do hlubokého…LESA... a tam je nechal. Otec byl nešťastný, ale protože se své ženy bál, tak ji poslechl a vzal … JENÍČKA A MAŘENKU…do …LESA...
Tatínek dětem řekl, že skácí …STROM…, aby měli dost dříví na zimu a ony ať si mezitím trhají …JAHODY… a hledají …HOUBY…
…JENÍČEK A MAŘENKA… se natolik zabrali do hledání …HUB…, že si ani nevšimli, že je tatínek opustil.
Když zjistili, že jsou v …LESE...sami, začali tatínka volat, ale nikdo se neozýval.
Nastala …NOC… a …JENÍČEK A MAŘENKA… se moc báli! …MAŘENKA…začala plakat, ale …JENÍČEK…dostal nápad.
…JENÍČEK…vyleze na vysoký …STROM… a rozhlédne se, zda neuvidí někde v dálce světýlko jejich …CHALOUPKY…
A uviděl! …JENÍČEK A MAŘENKA… se tedy vydali za světýlkem až nakonec dorazili ke krásné a voňavé …CHALOUPCE…Byla celá z perníku!
A protože měli velký hlad, tak …JENÍČEK… vylezl na střechu a začal perníčky loupat.
V …PERNÍKOVÉ CHALOUPCE… ale žila zlá a ošklivá …JEŽIBABA…
Když uslyšela, že jí někdo loupe z chaloupky perníčky, vyběhla ven a …JENÍČKA A MAŘENKU…chytila!
Zavřela… JENÍČKA A MAŘENKU… do …KLECE… a rozhodla se, že si je vykrmí, upeče a sní! Každý den jim nosila spoustu …BONBÓNŮ… a …ZÁKUSKŮ…, aby rychle ztloustli.
…JENÍČEK A MAŘENKA… mezitím přemýšleli, jak se dostat z této šlamastyky.
Jednou ráno …JEŽIBABA… rozdělala v peci …OHEŇ… a že si konečně děti upeče!
Přinesla si velikou …LOPATU… a nařídila …JENÍČKOVI A MAŘENCE… ať si na ní sednou, aby je mohla hodit do pece.
…JENÍČEK A MAŘENKA… ale dělali, že na …LOPATĚ… sedět neumí – neustále z ní padali a prosili zlou …JEŽIBABU…, aby jim ukázala, jak správně na …LOPATU…nasednout.
…JEŽIBABA…nepoznala, že je to lest, nasedla na …LOPATU… a …JENÍČEK A MAŘENKA…udělali „héj rup“ a hodili …JEŽIBABU…do pece.
Děti se zaradovaly, že dokázaly zlou …JEŽIBABU… přelstít. Než se vydaly zpět domů, tak si z … CHALOUPKY…naloupaly tolik perníku, že ho ani unést nemohly.
Když …JENÍČEK A MAŘENKA…konečně našli svoji chaloupku na kraji …LESA…, zaradovali se a běželi obejmout tatínka, který doma každý den plakal, protože se mu dětech stýskalo. Zlou macechu z chaloupky vyhnal a od té doby žili šťastně a spokojeně.
Zazvonil …ZVONEC… a pohádky je konec!
SMOLÍČEK PACHOLÍČEK
V jednom …LESE… v jedné malé chaloupce žil …JELEN…se zlatými parohy a malým chlapečkem, kterému říkali Smolíček pacholíček.
Každý den chodil …JELEN…na pastvu a Smolíčkovi vždy přikazoval ať nikomu neotvírá a zvlášť ať si dá pozor na Jezinky, které mají sice líbezný hlásek, ale jsou tuze zlé a prolhané!
…SMOLÍČEK…si doma hrál, když v tom někdo zaklepal na …DVEŘE…
Pacholíček si vzpomněl, co slíbil jelenovi a sice, že nikomu neotevře.
Ale jezinky začaly svým sladkým hláskem …SMOLÍČKA… přemlouvat.
„Smolíčku, pacholíčku,
Otevři nám svou světničku.
Jen jeden prstíček strčíme
A hned co se ohřejeme,
Zase půjdeme!“
Chlapečkovi jim bylo moc líto a tak jim nakonec …DVEŘE…malinko pootevřel. Jezinky ale silou dveře rozrazily, popadly Smolíčka a už ho vlečou pryč do své jeskyně!
Smolíček pláče a volá:
„Za hory, za doly,
Mé zlaté parohy,
Kde se pasou?
Zlé jezinky Smolíčka,
Pacholíčka daleko nesou!“
Ale jelen se pásl na vzdálené louce a Smolíčkovo naříkání neslyšel.
Jezinky …SMOLÍČKA…uvěznily v kleci a krmily ho, aby pořádně ztloustnul. Chtěly si ho totiž upéct!
Mezitím už …JELEN… pročesával les a Smolíčka, svého malého pacholíčka, se slzami v očích, hledal.
Plynuly dny a …JELEN…neztrácel naději, že Smolíčka najde.
Mezitím už jezinky naznaly, že je Smolíček tlustý tak akorát dost.
Pacholíček naříkal, prosil, ale jezinky byly zlé a nemilosrdné.
…SMOLÍČEK… naposledy zkusil zavolat o pomoc!
„Za hory, za doly,
Mé zlaté parohy,
Kde se pasou?
Zlé jezinky Smolíčka,
Pacholíčka daleko nesou!“
…JELEN… byl zrovna blízko, volání uslyšel a honem hurá pro …SMOLÍČKA…!
Svými zlatými parohy rozehnal zlé jezinky, nabral Smolíčka pacholíčka na hřbet a už ho nesl domů.
Smolíček se moc styděl, že neuposlechl …JELENA…, ale slíbil mu, že už to nikdy neudělá a když jelenovi něco slíbí, tak to vždy dodrží!
A zazvonil zvonec, pohádky je konec!
ČERVENÁ KARKULKA
Byla jedna malá holčička a protože nosila červený čepeček, všichni jí říkali …ČERVENÁ KARKULKA…
Jednoho dne měla její babička svátek a proto jí maminka připravila…KOŠÍK…
s voňavou bábovkou a lahví vína a poslala Karkulku přes hluboký …LES…, aby babičce k svátku popřála.
„Nikde se nezdržuj …KARKULKO…, jdi rovnou za babičkou a po cestě jí ještě natrhej …KYTIČKY…, uděláš jí radost.“ Řekla maminka a popřála …KARKULCE…šťastnou cestu.
… KARKULKA… šla hlubokým …LESEM…, kde žil starý a moc zlý …VLK…
Když uviděl tu milou holčičku, zrodil se mu v hlavě ošklivý plán!
Vyskočil před …KARKULKU… a zeptal se jí: „Kam jdeš a co to neseš, Karkulko?“
…KARKULKA… se zalekla a roztřeseným hlasem odpověděla:
„Nesu babičce ke svátku bábovku, víno a …KVĚTINY.... Bydlí v chaloupce za lesem.“
…VLK…pelášil …LESEM…, aby byl u babičky v chaloupce dříve než …KARKULKA…
Zaklepal na …DVEŘE… chaloupky.
Babička už …KARKULKU… čekala, tak jen zavolala: „Jen pojď dál, holčičko!“
…VLK…vrazil do chaloupky a milou babičku spolknul jako malinu!
Potom si nasadil její čepec a …BRÝLE…, lehl si do postele pod její peřinu a čekal až dorazí …KARKULKA…
Ta již po chvíli zaťukala na …DVEŘE…
…KARKULKA…vešla a podivila se, protože jí babička v posteli přišla nějaká jiná.
„Babičko, proč máš tak velké …OČI…?“ ptala se …KARKULKA…
„To, abych tě lépe viděla!“ zaskřehotal …VLK…
„A babičko, proč máš tak veliké …UŠI…?“
„To, abych tě lépe slyšela!“ odpověděl …VLK…
„A babičko, proč máš tak veliké …ZUBY…?“
„To, abych tě mohla lépe sežrat!“ zařval …VLK… a spolknul …KARKULKU…jako malinu!
…VLK…měl tak nacpané břicho, že se jen svalil zpět do …POSTELE…a tvrdě usnul.
Jeho hlasité chrápání uslyšel myslivec, který šel zrovna kolem babiččiny chaloupky. Podíval se oknem dovnitř a co to nevidí? V babiččině posteli leží opelichaný, starý…VLK… s tak velikým břichem, že bylo myslivci hned jasné, že musel sežrat chudinku babičku.
Vešel potichu dovnitř, aby …VLKA…nevzbudil a rychle mu rozpáral břicho.
V tom z vlkova břicha vyskočila babička a za ním i …KARKULKA…! Obě živé a zdravé, to bylo radosti!
Rychle nanosili kamení, nasypali ho vlkovi do břicha a zašili mu ho.
Když se …VLK… vzbudil, měl obrovskou žízeň. Dovlekl se ke studni, ale jak se naklonil, aby se napil, břicho plné kamení ho stáhlo rovnou do studně a zlého …VLKA… už nikdo nikdy neviděl.
Zazvonil …ZVONEC… a pohádky je konec!
O VELIKÉ ŘEPĚ
V jedné …CHALOUPCE…žili byli dědeček, babička, vnučka, vnouček, …PEJSEK a …KOČIČKA...
Byli chudí, ale hospodařili dobře. Na poli jim vyrostla řepa velká převeliká!
A dědeček, že ji jde vytáhnout. Tahal, co mu síly stačily, ale řepa drží jako přibitá! A tak volá babičku.
„Pomoz mi, babičko! Spolu to jistě zvládneme!“
A tak tahá dědeček, tahá babička, ale řepa drží jako přibitá, ani se nehne!
Volají tedy vnučku. „Děvče naše, pomoz nám! Spolu řepu jistě vytáhneme.“
Tahá dědeček, tahá babička, tahá vnučka, ale řepa se ani nehne, drží jako přibitá!
A tak volají hošíčka.
„Vnoučku náš, pomoz nám! Spolu to jistě dokážeme!“
Tahá dědeček, babička, vnučka i vnouček, ale řepa se ani nehne, drží jako přibitá!
A tak se rozhodli zavolat na pomoc …PEJSKA…
Tahá dědeček, babička, vnučka i vnouček a vší silou i jejich psíček!
Ale řepa drží pevně, ani se nehne.
Na pomoc tedy všichni volají i kočičku.
Tahá dědeček, babička, vnučka i vnouček, pejsek i …KOČIČKA…
Ale ani teď řepa nepovolila a drží jako přibitá! Kočičku napadlo poprosit o pomoc maličkou myšku.
Dědeček chytil řepu, babička se chytila dědečka, vnučka babičky, vnouček sestřičky, pejsek hošíčka, kočička se chytila pejska a myšička kočičky.
Tahají ze všech sil až najednou RUP! Řepa povolila a všichni se svalili na jednu hromadu!
Všichni zvolali „Hurá! Sláva, nazdar! Řepa veliká převeliká už je venku!“
Zazvonil zvonec a pohádky je konec!
Autor: Crawler
Kopírování zakázáno.
Děkujeme, že trávíte vědomý čas se svými dětmi ♥
